Nejen o zatracených lampijónech...

Včera jsem s sebou přibalil Koláče a doufal, že něco jako stavitel finále klasiky plácne. Bohužel, blafal furt o jinejch věcech, tak jsem ho alespoň zneužil na sudou-lichou. Krátký postupy jsme si přepinkávali jak pingpongovej míček, občas si zasmečovali, pak vyzkoušeli i nějaký volby. Ke konci dost tuhneme, jsme ale navýsost se vším spokojeni.

Koláč, jako stará silniční srna, obíhal všechno po cestách (modře). Já, zkušenej vrchař, tlačim všechno kolem čáry (červeně).

I: u zelený kupky byl Koláč o cca 15" rychleji

II: u jeskyně jsme byli nastejno

III: u kamenu ve svahu jsem byl zas o cca 15" rychleji já

Závěr: běhej si jak chceš, stejně to vyjde nastejno!

Dneska, stejně jako včera, jsem byl v lese už před osmou, vedro jen vystrkovalo růžky. Přesto, po pěti minutách úplně mokrej, ale tak pěkně (nebývale) běhavej. Asi mě ty skály nějak nabíjej nebo co. Skálama i vrstevnicema pak proplouvám jak naslizlý úhoř, bez náznaku zaváhání či zakolísání.