.: A týden dovolený v hajzlu
Ostatní hejbání
Začalo to třídenníma v Tisu. Závody to byly dobrý a poklidný, přičemž lesy dle očekávání esteticky i jinak lahodný.
Jasně, zase jsem se trochu hroutil nad tratěma, ale teď, když už jsem se trochu vyvětral, mi to je buřt. Pokud víc zalovim, vzpomenu "takovou divnou" první etapu, která byla táhnutá dost do hustniků, když ty nádherný kupy s žulovejma balvanama za Sklárnou, na který jsem se tak těšil, zůstaly netknutý. Netknutá zůstala i rozvernost při stavbě tratí, jen se potvrdilo, že starýho psa novým kouskům naučit už nejde (stavitel jistý H65). Škoda... (1,2 HTP!)
Druhá etapa byla lepší a ještě delší. Někdy po půl hodině jsem zase začal umírat na vedro a hořekování, že jsem nezvolil béčka, bylo po zbytek závodu dost intenzivní. Stavitel etapy mi to nijak neulehčoval, bylo to občas tupý a dost běžecký, číhající liga 100 mě ale zmobilizovala a tak i do cíle dokopala. A Kipli, sakra, mě zas vykleštil...
Třetí etapa byla nejlepší a nejkratší, přičemž jedna kontrola byla ale suverénně nejblbější. Takovouhle patnáctou kontrolu bych nepřál ani DJ Bobrovi. Fakt, cpát do takovejch neumapovanejch porostů kontrolu se nedělá! Přesto, jak jsem se už vyjádřil, závody se líbily jak mně, ostatním, tak i křivochcalkám a o to jde, né??
Okolo Střely pod rabštejnskym zámkem 
Výhled k Rabštejnu z vrchu Vladař
Po závodech ihned dilema: pokračovat dál na západ do Slavkova nebo go home. Rozhodla to rýma tý nejmenší a jelo se domu.
Cestou se mi ale holky v autě vysmažily, rýma chcípla a v úterý už veselý úsměvy. Jako že byl taťka napálen... Nu co, stejně bych tam zas jen odumíral a že si tedy budu užívat dovolený. Normální dovolený, normálního chcípání do devíti, normálního válení u vody a vočumování kozatejch krasavic. Si zdůvodňuju...
A další dny jsem buzen před šestou a na německejch koupalištích, kam jsme se jezdili občas v těch vedrech vykoupat, se taky žádný krasavice zrovna nepromenádujou. Trochu pešek.
Přírodní koupaliště v Oybinu
Ve středu už pomalu začínám z těch třech ženskejch menstruovat, beru roha a taky kolo (když už mám takový pěkný nový pláště) a vyrážim s bratrem-cyklistou na objížďku okolí. Tempo volíme závratné – 50 km za 4 hodiny. Výsledkem je ale radost z vykecaný hlavy a z prokochanejch mnoha chvil.
Kdysi věhlasné poutní místo nedaleko Hašlerky
Sverige na Černý Nise
Jó, ve čtvrtek zas pro jistotu hodnym taťkou. A jede se na výlet! Dělám hrozný tajnosti, mlžim chvostem a koulim vočima, jako že nic nevim.
Tehdy, když se narodila ta nejmenší, měl jsem takovou radost (a slabost), že jsem koupil Dáje hodně fešáckej fotoobraz, co jsme kdysi uvytrženě viděli na jedný výstavě. Jel jsem pro něj až do Krásný Lípy, stál ranec, ale co bych neudělal pro radost manželky, že jo. Ještě ten samej večer jsme ho pověsili v obýváku, tam na stěnu proti TV oltáři a pak často dumali KDE to asi je a JAK se tam třeba dostat. Autor mi pak jednou prozradil, že máme vyrazit k Černý bráně a pak to zkusit 300m proti toku Červenýho potoka...
A protože je hraniční údolí Křinice od český civilizace (tj. silnice) dost daleko, rozhodl jsem se pro útok z německýho severu. Projeli jsme bezútěšně vykořeněným pohraničím (Mikulášovice, Vilémov, Dolní Poustevna...) a vjeli v Sebnitzu k Helmutům. Skok to nebyl 50, ale možná 150 let. Polorozpadlý, od odsunou neopravovaný baráky na naší straně, vystřídaly učesaný ulice s pěšíma
zónama a bujarejma vodotryskama. Helmuti, i když s Itálií pukli, se neúnavně zubili a často na sebe při tom mávali národníma vlaječkama, radost pohledět (zejména při vzpomínce na zdegenerovaný cigoše v Mikulášovicích).
Projeli jsme několik dalších načančanejch vesnic a konečně zaparkovali čerstvě zeblitý auto (od tý prostřední) v Hinterhermsdorfu – cca 3 km od našeho cíle. Přestal jsem být tajemnej a hrr na to. Českosaský Švýcarsko je krásný, nemá cenu ho dál popisovat... Asi po hodině brodíme hraniční Křinici a asi nelézáme cíl, ten náš obraz v obýváku!
Helmutsky poctivej sešup ke Křinici
Údolí Křinice
Červený potok
Černá brána
Spokojená výletnice ("ten taťka je fakt zlatej!")
Cestou zpět mě zas chytá deprese (Velký Šenov, Rumburk, Varnsdorf) a raději než přes Šébr, jedeme domu přes Jonsdorf a Oybin. A den pomalu končil...
Pak pátek, atleti maj svátek (a křivochcalky zas smůlu) a vyráží se k Semilům na kochací minilauf. Co si přát více!
Bratři-atleti na Myší skále
Pohled z Myší skály do údolí Jizery, kterým vede Riegrova stezka
Riegrova stezka 
Podspálov – Spálov – Měděnec – Sejkorská kaple – Semily – Bítouchov –
Riegrova stezka – Podspálov
Následuje víkend a už opravdový zahálení a chalupaření na Kokoříně. No a zítra konečně zas kolbenka, chytrý porady a zapatlanej mozek. Nějakej čas ale budu z tohohle týdne žít, to jo...
- – -
Ono to k tý dovolený taky patří. Ležíš pod stromem, jinde to nejde, protože fakt to praží a víčka jsou malátný. Chtěj i nechtěj padnout dolu, vášeň je ale silnější a pokračuješ dál. Míjíš stránku za stránkou, ztrácíš pojem o čase. Propadlej virtualitě, zakleslej v příběhu, ze kterýho se nedá prchnout. Žádnej obligátní pornočasák, kniha, vole! Doporučuju!
.: poslal martijan 9.07.2006, 20:52:00
Komentáře
Přidání komentáře...
