.: Bílá smrt II
Tréninky
Stejně tak jako byla pro mě kdysi inspirací Kniha o Jizerských horách, to když jsem oblejzal zapomenutý pomníčky na severní stráni hor, tak i dnes, beru zas za rukáv Nevrlého a vyrážím dle jeho nové knihy o Kryštofáku za zážitkem. K poznání jsem si vybral lomy západně od Křižanského sedla, kolem kterých jsem sice několikrát jel (po červené hřebenovce) na kole, párkrát o nich i četl, ale nikdy se do nich nepodíval. Takže teď? Katalyzovaná touha po poznání mě žene do čerstvých závějů a pěkný kosy...
Vybíhám po desátý od Jírova betlému, podél potoka je stále mínus deset a okolo ve stráních to vypadá asi na dvacet centimetrů čerstvého prašanu, který se tak vyzývavě třpytí... Když se zakusuju do první stráně, jásám, sníh sahá pouze nad kotníky, vidim to na jen takový lehce laškovný výběh. Prchlivost těchto okamžiků je ale neskutečná. Pochvíli se potácim už hodně nad kotníky, aby za následujících sto výškových metrů přibylo dalších dvacet centimetrů. Na Zimově kopci (561 m) po kolena. Na kopci Lom (682 m) po stehna. Sem tam se objeví nějaká navátina, takže po pás... Stále toužim po lomech, hrnu se tedy do stráně nad Křižany. A připadám si tak chlapsky! Jak někde na Aljašce... Za dalších dvacet minut, když jsem furt neviděl ani jeden pořádnej lom, jen nějaký zvětšený díry, s tepovkou okolo 200 a přirozením furt ve sněhu, rozhodl jsem se k ústupu. Trocha sil ale ještě zbyla, nasměroval jsem to tedy ke kapli sv. Kryštofa. Bojuju, pokoušim se o občasný zrychlený krok (běžet rozhodně nejde) a jak jsem tak urputný, rozrážim holení nějaký křovíčka... Hned je ale zřejmý, že to neni žádnej nálet, ale posněžený padlý staletý smrky. Trhá mi to za odměnu nejen kůži, ale hlavně i kus nohavice pod kolenem. Při dalšim boji se závěji se toto jeví jako rozhodující okamžik. Do vzniklý deseticentimetrový škvíry se ihned derou sněhový záplavy, který vzápětí při styku s jégrama tuhnou a vytváří báječně chladivý holenní obal. Jedna noha mi připadá taková srnčí, ta druhá, jako kdybych šlápnul do desetikilový bandasky a táhnul ji s sebou. Pak zas přišly nějaký navátiny, mám hlad, je mi zima, sere mě bandaska, serou mě lomy, stejně tak i Nevrlý...
Po další půlhodině očistce se konečně objevuju u kaple, kde je lavička, kde taky můžu zklidnit ducha a lízat rány. K civilizaci zbývá pouhý kilometr, vypadá to na přežití. Pak se klátim ze stráně, prašan cáká do stran a už je cítít kouř z prvních chalup... Vyplužená cesta! A cítim přívaly štěstí.
Nejlepší zážitek je silný zážitek. Na dnešních pět kilometrů za dvě hodiny dlouho nezapomenu...
jen si šlápnout
lehce nad kotník
těžce po stehna
kaple sv. Kryštofa
a konečně civilizace
.: poslal martijan 30.12.2005, 21:31:00
Komentáře
Přidání komentáře...
