.: Vánoce...
Závody
Jak jsem chtěl, tak jsem i zvládnul. Dvakrát si vyběhnul, přežil přežírací orgie a nepodlehnul atmosféře jmelí a blikajících žárovek. A že u toho zažiju i nějakou slávu, to jsem fakt nečekal. Ale postupně...
Na Štědrý den, to už je taková moje tradice, vždycky ráno někam zmizim, abych to všechno pořádně vydejchal. Moc možností, jak si užít, nikdy moc nebylo, takže už dlouhý léta chodim běhat. Dříve, když jsem bydlel v Roudnici, jsem vždy skončil na Hadovi a běžel k Sedmi chlebům, pak nad Medonosy a nějak zpět k autu do Stračí nad Štětím. Málokdy byl nějaký sníh, téměř vždy voněly borovice a písčitý cesty. A bylo to pokaždé příjemné a očišťující...
Teď, jak bydlim v Liberci, svoji štědrodenní lokalitu teprve hledám. Několikrát jsem pobíhal po Liďákách a přilehlých kopcích, ale nikdy to nebylo ono. Když jsem se nebořil po stehna do závějů, potkával jsem zas spousty zafuněnejch turistů. Jednou jsem vyrazil i za Ještěd, do Osečný, ale tam jsem také díky motorkářům nenalezl poklidnou opuštěnost a prázdnotu.
trocha Viničný
Tentokrát jsem vsadil na z podzimu osvědčený Hemmrich a šel si proběhnout celou Viničnou až k Ferdinandovu a zpět. Bylo hodně nad nulou a pod nohama čvachtalo pět až deset centimetrů. Mlhavo až tesklivo. Vyrážim poklidně, strojové tempo se zařezává do čvachtanice, úplně zapomínám co mě pozítří čeká a za chvíli už to švihám hlava nehlava. Při zpáteční cestě si ještě odbíhám do skal, abych se poklonil Zvonu, ale i když je krátce po osmé, nebyl jsem první. Pod jedním opodál stojícím smrčkem je hromada jablek, mrkve a nakrájeného chleba... Pak se vracim zpět na Viničnou a opět ve zběsilém tempu pokračuji k autu. Den teprve začínal... a nad skalami létali havrani.
Zvon
Že jsem to s tou rychlostí přehnal mi došlo už v autě, když jsem začal pociťoval divně "vysátá" lýtka. Utěšoval jsem se, že to třeba po osprchování zmizí. Nebo, že to druhý den nějak vykurýruju, abych byl na pondělní Sněžník v kondici... A velký kulový! Druhý den mě lýtka bolely ještě víc a třetí den, před startem, mě bolely nejvíc... Že mě ta břečka takhle zrujnuje, to jsem opravdu nečekal.
Takže v pondělí šestadvacátýho jsem vyrazil do Děčína na svůj, řekl bych, dvanáctý Běh na Sněžník. Přidal se Ratitae Jaruzelski, ostatní buď takticky zaspali nebo hodili flintou. Píchavý lýtka mě na startu řaděj (v mých očích) mezi padlé a vyčpělé favority, bojim se, abych to vůbec doběhl s úsměvem, délka je to kurevská, stejně tak i převýšení. Snažím se tomu ale nepodléhat... Pak to prásklo a necelá čtyřicítka běžců vyráží za zážitky. Dole u Labe je jen trocha poprašku, běží se dobře, nikdo nikam překvapivě nespěchá, nijak to nehrotí. Hlídáme s Jaruzelskim čelo, tempo nám vyhovuje, vždyť takhle pomalu (rychle?) běháme každou středu. Když se vybíhá na Pastýřskou, začínám vnímat nedělní husu a ostatní laskominy. Zas mě píchá jak prase a tak mě i předbíhá smečka bratrů-atletů. Pomalu mizí k obzoru, co je mi do nich, kochám se krajinou, snažím si to užívat. Jak se stoupá, tak ubývá asfalt, tak přibývá sníh. Takže pod Koňskou hlavou je už čtyřicet centimetrů přemrzlého sněhu a jen tak dvacet-třicet centimetrů široká v tom vyšlapaná pěšinka. Bratrům-atletům a jiným fajnovkám to moc nesvědčí, lamentujou až hořekujou, takže z dalekého obzoru si je stahuju za záda. Na Sněžníku jsem pátý, na nadrženýho lídra Jaruzelskiho ztrácim minutu. Jasno, nad inverznim oparem se třpytí čerstvý poprašek, byly by to fotky... Následuje seběh nad Vlčí jezero a nekonečná zvlněná cesta na Maxičky. Stále je zde ale dost sněhu, takže dostižení bratři-atleti se zatim nikam neřítí. Naopak, stále pobrekávají, no prostě legrace... Za Maxičkama, na dvacátém kilometru, když se vbíhá na kus asfaltu, jim ale spustí nějaký turbo a nechávají mě chudáka-šmajdáka osamoceného. Nic se s tím nedá dělat, i když snaživě zatínám. Při dalšim vběhnutí do terénu je trošku stahuju, ale jak se klesá, tak neni sníh, který by mi zas trochu pomohl, takže nic moc, furt je mám třicet metrů před sebou. Otáčej se, maj z toho evidentně prdel. Pak se trasa lomí. Z hlavní cesty se odbočuje na pěšinu do skalnatého údolí a – namachrovaní bratři běží dál... No co budu líčit, byl jsem parchant, velký taktik, jako pěna, jako ladná srna jsem si odskočil a nechal je svýmu přiblblýmu osudu. Vim, moc morální to nebylo, ale zase jsem se dostal před ně... A dál už toho moc nebylo, přeběhnul se poslední hřeben, následoval stehna trhající seběh a dlouhý finiš po nábřeží. Občas se koukám dozadu, jistim pozici, ale žádné drama se nekoná, smečka zaběhla asi až někam nad Žleb, protože přibíhaj až když jsem převlečen. Dobíhám tedy osamocen na druhém místě za bratrem-otcem-ratitaem. A to je ta sláva, kterou jsem zmínil v úvodu tohohle slohovýho průjmu.
Čas (.xls) neni nijak extraligový, běhával jsem to v dávném mládí i o dvacet minut rychleji, oproti minulému ročníku čas skoro až bídný. Ale, počkat, to se vlastně porovnávaj švestky s bramborama, vždyť i sami pořadatelé v protokolu dodávají, že "velmi těžké podmínky se projevily i na pomalejších časech"... Takže buhvíjak by letos skončil Švihák a spol. A hlavně – jak říká klasik – historie se neptá... 
nefalšovaná radost z nenadálých životních úspěchů
a co je psáno, do je dáno
.: poslal martijan 27.12.2005, 23:32:00
Komentáře
Re: (martijan - Mail - WWW
)
Kluci, vážim si gratulací, ale - mám takový pocit - mezi beznohými jednonohý král. Viz. ty časy. Anička by nám, dle loňska, utekla tak o čtyři kiláky...
Rezervy tady určitě jsou, že Jaruzelski!
(Ivoš - Mail - WWW
)
Naprostá senzace!To jsem vůbec nečekal.Gratuluji vám oběma.A napsané je to moc hezky.i
Časy (traged - Mail - WWW
)
Hochu, hochu, o těhle časech se mi může jen zdát... Gratuluju!
Přidání komentáře...
